Joe Kucera :: Anekdoten

Měl jsem nedávno velmi roztomilý sen:

Někdo si, s velikou rozkoší čte zde na těchto mých stránkách zážitky, anekdoty, historky.

Ta představa se mi moc hodí, chystám se totiž již poměrně dlouho – pochopitelně především sám pro sebe, přesně takové příběhy napsal.
Konečně se nyní k tomu odvažuji a asi nastal čas…

[Mehr:]

Sny se nemají brát na lehkou váhu.

Jak to mám udělat ?
Nejdříve česky, abych tu řeč úplně nezapoměl. Ale také proto, že jsem za ty dlouhé roky v emigraci na čestinu dostal úplně jiný pohled.
Je to dnes pohled s ciziny a obsahuje zvláštní druh patriotismu.
O jaký druh patriotismu se tu jedná? O jaký druh se jedná se mi doufám později podaří ještě lépe vysvětlit, vlastně i sám sobě.

Patrioti přece svou zemi jen tak neopouštějí.

Snad jsem si tu moji rodnou zemi -VLAST, jak se správně říká- vzal tenkrát v devětašedesátým sebou na cesty a mám ji tudíž stále u sebe. Nosím JI sebou tak jako se už celý život tahám s těmi saxofóny i včetně toho, že do nich foukám a při tom doufám, že to co z nich vylézá bude positivně ovlivňovat jak mne samotného tak i mé okolí.
Dává to snad nějaký smysl a kromě toho si s tím vydělávám na živobytí.

Mohl jsem přeci zůstat doma vyhnout se tak těm všem vlivům života v cizině.

Tuto Variantu už není možné přezkoumat.

A co kdybych tam už byl davno po smrti.

Vlastně byl jistý druh smrti po roce 1968 už nablízku. Vše se nějak hroutilo. Poháněla mě vlasně jen zvláštní vůle se dostat z oblasti zatmívání opět na denní světlo.
Dovolit legální prohlídky imperialistických kultůr ?
Už i to bylo pro komunistickou jednotu ČSSR příliž riskantní.
A Jazz? On nebyl sice moc zakázaný, ale zato sám hrozil krvesmilstvím…
Ach, soudruzi, jak Vám rozumím ! Chránili jste nás před střetem různých kultůr.
Bylo tu jasné nebezpečí.
Muselo být zmobilisováno několik armád.

A já ?
Strach z monotonosti.
Podvědomý zálusk na poznávání různých kultůr.
Nebylo to tudíž logické pokračování, že já jsem byl činný všude po světě s mým způsobem hudby teprve od té doby, co se mi podařilo se od tzv. „Síly proletáriátu“ odtrhnout?
Nazvěme to třeba „Pomíchávání Kultůr a la Kučera“.
Živím se tím.

Přesto pozor!
Mám podezření, že se tu jedná také zároveň o něco úplně jednoduššího.
Na výsledky si musíme počkat, příjdou nejspíš až úplně na konec. A nebo nikdy.

Já nechci předbíhat jako zvědaví rodiče, kteří ví vše o dítěti, které se má narodit až za několik měsíců. Nejen pohlaví. Oni předvídají i krásu a bystrost toho dítěte..
Nechci předbíhat ani jako stařec, který prý už má jasno o tom jak to vypadá na onom světě.
Nic podobného. Jen bych se těšíl na tu terapeutickou činnost, kterou jsem si na sebe vzpomínáním uvalil.
Ve snaze vzpomenout si na to, co mne celý život tak hýčkalo, by mohl být i jakýsi malý návod k použití, jak ten život úspěšně uzavřít..
Takže - zatím nevím a ten, kdo si teď myslí, že už rozumí o čem zde píšu, ten bohužel také jěště nic nepochopil.

Co však už nyní vím, je, že budu-li pak také psát to samé v jazyce německém, můj příběh se v této řeči bude vyvíjet záměrně trochu jinak.
I na to se už nyní velmi teším.
Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.

Takže proč by vlastně ten jeden druhého ve mě neoslovil?

Na přiklad:

„ … tak co, už zase hledáš momenty ve svém životě, o kterých by jsi někomu rád vyprávěl ?“
- ptám se ho.
Zbytečná otázka, povrchní a nepřesná.
Nejen momenty, nejen vyprávět.
Nic takového, nenasita jeden; on by si rád vytvořil index – obsah – registr o asociacích ve své hlavě.
Řekneš slovo, nějaký výraz a hle, tvá asociace ti zařídí krátkou povídku ze života, z vlastního života rozumí se, která se k tomuto heslu nějakým způsobem víže.

Chceš nějaké heslo?
Nevím, snad ano, vlastně velmi rád.
Diky, sem s ním !
Řiká ti něco název - Troubadour?

Ach co, to je moc lehké, byl to klub v Londýně. Na křižovatce Earl´s Court - člověče to byly časy!

OK, povedlo se, pozoruji, že tě tvá príma vzpomínka nějak rozehřála.

Výraz: “Príma Vzpomínka” je v tomto případě jen velmi banální zkratka pro označení něčeho úžasně podstatného, nenahraditelného, cenného i nesmírně ovlivnujicího a …

Opravdu si teď myslíš, že události ze tvého života a ještě k tomu ze 70tých let budou dnes někoho ještě zajímat?

Víš, oni si všichni musí prožít to své aby buď něco pochopili, zavrlhli a nebo to prostě jen tak vzali na vědomí. Budou či nebudou cokoli z toho, co se zde přihodilo chápat nebo při nejmenším brát tak jako já. Věnuj tu vzpominku zatím prostě jen mne samotnému.
Je možné, že nejsem sám, koho tyto historky potěší.

1972-73 Londýn- EARL´S COURT
„TROUBADOUR“

Na club Troubadour ti zůstává, jako na mnoho jiných míst, které jsi navštívil, vzpomínka opticky nejasná.
Jak se tam vstupovalo s ulice už ani nevíš.
Při vzpomínce na Troubadour však registrují tvé smysly ještě po tolika letech tu silnou vůni kafe, která vládla v horních prostorách, jež vůbec neprozrazovaly místnost, která se nalézala o poschodí níže.
Teprve v rohu za pultem jsi to našel. Kulaté schodiště. Bylo velmi těsné. Šel jsi opatrně se svým saxofonovým pouzdrem dolů. Snad tě paměť neklame - ta vůně kafe dole končí a nahrazuje ji cigaretami a kdo ví čím ještě, zakouřený prostor, na jehož vzdálenějším konci se jeví malé podium. Označení “vzdálenější” by nemělo v tomto případě být chápáno doslova, neboť tento spodní prostor byl snad ještě menší než to vonavé kafe nahoře.

Zatím se tedy jedná stále jen o jakýsi dojem, je však potřeba se pokusit i o vzpomínku.
Obrazy nebo plagáty na stěnách? Pamět neslouží.

Dobře, zkus si tedy vybavit sám sebe v těchto prostorách.
Budeme-li chtít trochu přehánět, představíme si, že jsi tam chodil zkrčený.
V této souvislosti se ale musí dodat, že jsi se tak úplně skrčený necítil.
Přesto je správné se zmínit o dalších možnostech (schopnost Variace ti ještě nikdy nikdo neupíral).
Tvůj, tenkrát ještě právě nový přítel a hudební partner Jesse se do popsané místnosti lépe hodil.
Bylo to nejen vzhledem k jeho menší postavě, ale také hlavně proto, že on byl jeden z těch oblíbených amerických songwriterů na tehdejší sub-Londýnské scéně.
Jesse se pohyboval ve slavném klubu Troubadour velmi přirozeně.
Mít zde takového přítele/Partnera, pomáhálo se lépe zorientovat.

Co dodat ?
Na malém podium se hrálo.
Za malým podiem byly malé dveře, které sloužily k úniku po pauze či po skončené produkci.
Dostal jsi se jimi do světa kam publikum už nemohlo. Byl to tzv.: Escape.
Tato místo stojí ještě ještě zvláštní zmíňku.
Nejen proto, že to byl jeden z nejmenších z úniků, jaký jsi kdy po konzertech použil….
…a také ne proto, že tam voněla marihuana, to bylo tenkrát příliž normální, než abychom se tím ještě dnes podrobně zabývali…
Ne, něco jiného se zapsalo do tvého života v sakristii londýnského podsvětí.

Bylo to setkávání s velikou legendou a ty ignorant jsi to bral jako to nejpřirozenější pod sluncem.
Ani tě nenapadlo se zatěžovat respektem z toho, že hraješ a kecáš s člověkem, který byl v té době už neodmyslitelnou osobností na anglické hudební scéně.
Setkal jsi se na úrovni s očí do očí (i s uší do uší) s koryfejem všech rockéru a bluesmenů.
Alexis Korner byl nesmírně milý človek.
Hrál a zpíval s vámi na tom malinkém podiu blues a tobě bylo jedno, že to byl právě on, kdo stál na počátku rodících se Roling Stones i dalších britských celebrátů. Tvůj, snad komunisty naroubovaný flegmatismus ti tentokrát trochu pomohl se chovat přirozeně. Jaký paradox !

http://www.rockzirkus.de/lexikon/bilder/k/korner/korner.htm
http://www.alexiskorner.com/

Alexis, bluesový zpěvak, z poloviny řeckého původu, se ohromě zajímal o příběh tvého přítele Jesseho, ale také i o tvůj vlastní – nebo ne?. Hrál s vámi v Troubadouru skoro pravidelně.
Mimo to tě zval hrát s jeho kapelou, kdy jeho saxofonista neměl čas
A také na vánoční konzerty pro děti… Škoda, že jsi s ním nikdy nic nenahrál,
muzika ti mizí, když ji jako dokument nezaznamenáš.

A to je pravě to, proč si vše zkoušíš znovu vybavit.
Je všechno skutečně tak sis to rád představoval?
Nebo ti vše zamrzlo v paměti právě v takovéto podobě?
Má ta naše paměť, nějaký tajemný deal s naší fantasií ?
Přiznej se, že svou roli tu snad hraje také samotný fakt, že jsi v té době občas použil LSD a dnes ti tato pseudorozkoš jakoby překáží vzpomenout si na ty jiné, úplně obyčejné životní situace.
Teď hledáš souvislosti a doufáš, že ti někdo přijde na pomoc.

Je zde ještě jen jediný svědek který tenkrát u toho byl. Má on lepší schopnost přiblížit ti tu tvou a jeho minulost ?
On zde může, bude-li ovšem sám chtít, podat zprávu z jeho vlastního pohledu.

Udělá to ?

Rád bych chtěl na tomto místě poděkovat příteli Janu Štolbovi za jeho rady ohledně me stárnoucí češtiny.
Díky.

http://www.alexiskorner.com/
http://www.troubadour.co.uk/